Právě holocaust v celé své zvrácenosti a s celým svým bezbřehým utrpením je důkazem toho, jak krátkozraká, pošetilá a od základu mylná byla politika appeasementu, usmiřování Západu s Hitlerem – vrahem vrahů. Nejděsivější a nejabsurdnější na tom všem je, že si jakýsi uřvaný jedinec, zpočátku zcela bezvýznamný, usmyslel, že vyhladí jeden národ – a ono se mu to z velké části podařilo.

 

Jak se něco takového mohlo stát?

Princip osudového selhání vystihuje text připisovaný německému evangelickému teologovi Martinu Niemöllerovi, který, ač zprvu okouzlen Hitlerem, do něhož po jeho vzestupu vkládal jisté naděje, stal se jedním z nejvýznamnější odpůrců nacistické totality.

 

Text má několik modifikací, podstatné je ovšem poselství, které obsahuje:

  • Nejdřív přišli pro komunisty – a já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista.

  • Pak přišli pro Židy – a já jsem se neozval, protože jsem nebyl Žid.

  • Pak přišli pro sociální demokraty a odboráře – a já jsem se neozval, protože jsem nebyl sociální demokrat ani odborář.

  • Pak přišli pro katolíky – a já jsem se neozval, protože jsem protestant.

  • Potom přišli pro mě – a tehdy už nezbýval nikdo, kdo by se ozval …

Komu z přeživších bylo při osvobození Osvětimi patnáct, tomu je dnes pětaosmdesát. Když dnes v němém úžasu nasloucháme jejich vyprávění, proběhne nám hlavou jediná myšlenka. Něco takového se už nikdy nesmí stát.

 

Je v lidských silách takovémuto Zlu zabránit?

Jsem přesvědčen, že ano. Musí se to udělat včas. Abychom ale zastavili a porazili šílence podobné Hitlerovi, musíme být silní. A jako Churchill ochotní s nimi jít do boje – a ne uzavírat hanebné kompromisy jako v osmatřicátém Chamberlain a o rok později Stalin. Jedna sirka v rukou blázna může zapálit obrovský les. Abychom tomu zabránili, musíme blázna zpacifikovat a sirek ho zbavit.

 

Takový je jeden z mnoha odkazů Osvětimi pro naši dobu.