SK I EN
O nás | Kontakt | Podmienky používania

Jidiš používame, no ani o tom netušíme

Jidiš používame, no ani o tom netušíme

Před časem mě přátelé z Deletu požádali, abych něco napsala o slovech, která z jidiš pronikla do slovenštiny i češtiny a zdomácněla v nich.

 

Neovládám jidiš, hebrejštinu, pořádně ani slovenštinu a nestudovala jsem židovské dějiny. Toto všechno jsem několikrát zopakovala – a čím víc jsem se přiznávala k nevědomosti, tím víc jsem budila dojem, že snad nějakou vědomost tajím. V té souvislosti se mi vybavila povídka Ilji Hurníka ze sbírky „Trubači z Jericha“: Pěveckou soutěž vyhrála motorka, protože její zvukový projev byl naprosto ojedinělý, a navíc nikomu nepřekážel ani její učitel, ani pěvecká škola, kterou (ne)absolvovala.

 

V tomto smyslu tedy splňuji všechny předpoklady, a proto píšu v blahé naději, že přátelé z Deletu  měli nějaký důvod, proč ode mě ten článek chtít. Jak praví dánský spisovatel Isak Dinesen, všechny útrapy lze snést, když z nich uděláš historku. V Čechách se k dopravě používá kolečko (tragač, ktorý má len jedno koliesko). Čeština sice má slovo kolo (slovensky koleso), ale název vozítka převzala z německého argotického Go(h)le (vůz, vozidlo), které pochází z jidiš agolo (vůz). V Čechách pak „go(h)lečko“ splynulo se zdrobnělinou slova kolo: kolečko.


Přejímek z jidiš prostřednictvím němec-kého argotu je mnoho, působí to dojmem, že se čeština pubertálně chytala samých vulgarizmů. („Čím horší slovo slyšíš, tím líp si ho pamatuješ,“ říkávali mi doma, když jsem byla v „choulostivém věku“.) Tak třeba slovo šoufl proniklo z jidiš šófl do češtiny skrze hantýrku zločinců, jak upozorňuje pan prof. Oberpfalzer-Jílek. Původně pěkné jid. bajis (dům) se přes německé argotické Baise dostalo do vulgární češtiny jako pajzl (hospoda nejhoršího druhu).

 

Významově neutrální jid. séchore (zboží) proniklo do češtiny ve zkomolené podobě schoř. „Dělat schoře“ znamenalo tajně obchodovat s kradeným zbožím, resp. splácet jím v hospodě dluh za pití. Původ slova býval mylně vykládán od tchoře (ten taky krade v noci u sedláka), ale patrně to bylo obráceně, zvukové připodobnění séchore k tchoři vymysleli nejspíš konkurenční kupci v Čechách. Degradací vznikla i šmíra (kočující divadelní společnost nízké úrovně). Znehodnocení neutrálního jid. semirah (zpěv, hra) proběhlo – tak jako ve většině případů – už v němčině (Schmiere), čeština se ho jen chytla a píše ho po svém.

 


V argotizmech snad pokračovat nemusíme, spíš si položme otázku, jestli čeština vůbec převzala něco, co není vulgární. Nejspíš asi (krajově) názvy jídel, např. šoulet, barches, macesy. Vaří se to jinak, nemá to žádný rituální význam, jen určitou podobnost v přípravě či chuti. Pak je tu spousta onomatopoických slov, o nichž se tvrdívá, že pocházejí z jidiš. Jisto je jen tolik, že jidiš si na zvukomalbu potrpí. Tak prý hakol bakol (vše smíchané dohromady) vzniklo dřív než hatla patla, hatla matla, hala bala, haky maky či saky paky a pod.

 

Možné je všechno. Na jednu stranu taková slůvka znova individuálně tvoříme – tak jako kotě mňouká, človíček zvukomalebně brebtá. Na druhou stranu je prokázáno, že v každém jazykovém prostředí vrní mimino trochu jinak. A záleží prý jen na prostředí – např. japonské novorozeně vychovávané ve slovenské rodině by (podle teorie) brečelo slovensky. (Nevím naštěstí o nikom konkrétním, kdo by to vyzkoušel.)


Zkusme na to jít z jiného konce. Pojměme jidiš jako jazyk jazyků („Mluvím deseti jazyky – ty všechny v sobě skrývá jidiš,“ řečeno slovy novináře Charlese Rappaporta) a extrahujme tu slovanskou část. Kolik slovanských jazyků se na vzniku jidiš podílelo, to se určuje dost těžko, slovanské základy se všaak v některých jidiš slovech nezapřou. Farčodit (zmatený, natvrdlý, ale i trpící bolestí hlavy, beznadějně zamilovaný nebo překvapený, konsternovaný) vzniklo ze všeobecně slovanského čad (kouř). Omámení kouřem patrně na každého působí jinak… Doplňme, že čadit vzniklo z kadit (ve významu vykuřovat kadidlem).

 

 

Nudnik (otrava, rejpal, člověk, který je na obtíž) vznikl ze slovanského nudný, které se rovněž odvíjí už z praslovanského základu. Kdybychom však zkoumali předslovanské souvislosti, dospěli bychom ke kořeni nau – mučit, trápit. Nudnik je tedy svým prapůvodem „otrapa“. Paskudňak (člověk odporný, vulgární, malicherný) se do jidiš údajně dostal z polštiny a ukrajinštiny, ale slovenština a čeština ho měly také. Slovenština dosud má substantivum paskuda (neřád, ničema), hovorová čeština zná sloveso zpaskudit (zmrvit, zkaňhat).

 

Ve starších českých slovnících najdete slovo paskunda (kazisvět). Počáteční pa- vyjadřuje podřadnost. Takových odvozenin bývalo více. Mnohé z nich se prý odvíjejí z ruského skúdnyj (ubohý, nuzný), ale už staroslověnština měla sloveso sko(n)děti (tím -n- v závorce vyjadřuji nosovku), které pochází od téhož kořene jako škudliti (skrbliti). Pupik (má tolik významů ironických i neslušných, že je ani nebudu uvádět, není těžké je identifikovat v kontextu). „A šajnym dank in pupik“ by v doslovném překladu znělo jako „Vřelé díky z pupku“. A co se tím sděluje? Sami jistě cítíte, že je to „odmítnutí“ po poznání kultivovanější než české a slovenské odkazy na jiné části těla.

 

Žlub (křupan, balík) prý opravdu do jidiš přešlo rovnou ze slovenštiny. Etymologii si netroufám upřesnit, ale jistě vnímáte, že to zní podobně jako blb. Na závěr místo vysvětlování slova gajonova: „Nehledám parabolu, která by se hodila k nějakému tématu, ale volím si téma podle paraboly.“

 

Písané exluzívne pre DELET

(autorka je redaktorkou časopisu Vesmír)


Pavla Loucká l Máj 22, 2012 00:00 l Tlač l
Pre tlač kliknite sem.
1 reakcia pre „Jidiš používame, no ani o tom netušíme“

Trubiroch napísal(a):

Máj 28, 2012 17:04

Pekný článok. Má v sebe vedecký nadhľad.Vidno že sa autorka vyzná. Jedno slovo ma dostalo a to slovo go(h)lečko. Povedať niekomu s kým nesúhlasím,že má gohlečko naviac to už je na zamyslenie.:)

Stranka 1 z 1
Pridajte reakciu
Musíte sa prihlásiť alebo registrovať aby ste mohli písať komentáre.
2000Vaša reakcia môže obsahovať maximálne 2000 znakov. HTML tagy nie su povolené. Zmazať alebo