SK I EN
O nás | Kontakt | Podmienky používania

Cyrilometodské zamyslenie. S poučením

Cyrilometodské zamyslenie. S poučením

Příběh cyrilometodějské misie má několik rovin. Také jazykovou. Můžeme se ptát: Jakou řečí hovořit při bohoslužbách?

 

A jsou některé národní jazyky barbarštější než jiné? Dnes jsou tyto otázky už pasé. Přesněji: problém si sama pro sebe vyřešila i katolická církev, která jej před staletími vytvořila. Kohosi totiž po úsvitu křesťanských dějin, kdy toto náboženství začalo být viditelně (v porovnání s tím, co učil Kristus a apoštolové) a masivně deformováno, napadlo, že pouze tři jazyky jsou natolik posvátné, aby bylo možno jimi sloužit při bohoslužbách – ať už jde o používání v liturgii (která sama o sobě nemá v Novém zákoně oporu) nebo v rámci četby evangelií.

 

Kdoví, proč to jsou ty jazyky, jež Pilát Pontský použil v nápisu na kříži, kterým identifikoval odsouzeného Krista. Těmi jazyky byly (dle zápisu apoštola Jana v 19. kapitole jeho evangelia) jazyk „židovský“, dále řečtina a latina. Neučinil tak jistě proto, aby on, sám pohan, určil jejich posvátnost pro budoucí křesťanství, nýbrž z ryze praktického důvodu: šlo o dorozumívací jazyky onoho regionu. Podobně jako v Izraeli najdeme na ukazatelích trojjazyčné nápisy – hebrejský, arabský a anglický přepis jména příslušné ulice, města či lokality. Není v tom nic mystického; jde toliko o srozumitelnost pro co nejširší okruh uživatelů.

 

K Pilátovu nápisu ještě dovětek. K pojmu „jazyk židovský“ nelze automaticky přiřadit hebrejštinu. Naopak je více než jisté, že „židovská“ část nápisu byla pořízena v aramejštině, kterou tehdy Židé v Izraeli běžně hovořili. Ačkoli k tomu, aby se bohoslužby v tehdejší, ještě nerozdělené katolické církvi (k oddělení pravoslaví od Říma či Říma od pravoslaví, abychom byli vyvážení, došlo až roku 1054) konaly toliko v latině, řečtině či hebrejštině nebyl žádný biblický důvod (a čím jiným porovnávat správnost dobových kroků než učením Nového zákona?), museli Cyril s Metodějem snahu sloužit liturgii a číst evangelia při bohoslužbách v jazyce, kterému věřící rozumí, tvrdě před římským papežem obhájit. To, co dnes považujeme za naprosto samozřejmé, muselo být těžce vybojováno. (Sám Cyril považoval učení o třech pro bohoslužbu „vyvolených“ jazycích za herezi.)

 

Oním čtvrtým povoleným bohoslužebným jazykem byla staroslověnština. Ta se ovšem dlouho této výsadě netěšila a po několika letech byla jiným papežem zakázána. Na dlouhá staletí pak v okruhu působnosti katolické církve, kam patřily i české země, převládla praxe používat při bohoslužbách latinu, kterou prostí lidé neovládali. (Ptát se, jaký mělo smysl, aby do kostela vůbec chodili, když mnohému, co od oltáře znělo nerozuměli, je sice legitimní, leč mimo téma tohoto příspěvku. Snad jen: dokážeme si představit lepší příklad ryzího formalismu?)

 

 

Pozitivní změnu přinesla až reformace, v pozdějších staletích jak nově vzniklé evangelikální denominace, tak  církev starokatolická zavedly od počátku své existence při bohoslužbách řeč národní. Za zmínku stojí, že když po vzniku Československa usilovala skupina reformně smýšlejícíh katolických kněží o zavedení liturgie na území nové státu v českém (slovenském) jazyce, byla papežským stolcem odmítnuta. To byl jeden z důvodů, jež vedl k ustavení Církve českolovenské (později doplněné termínem „husitská“). Samotná katolická církev oficiálně povolila používání národních jazyků při liturgii až na II. Vatikánském koncilu, a to v dokumentu Sacrosantum Concilium vydaném v prosinci 1963. Pokud dobře počítám, bylo to přesně 1100 let po příchodu bratří z Tessaloniky na Velkou Moravu.

 

Opožděná, ale přece jen satisfakce

Ano, Cyril s Metodějem své úsilí o vybudování staroslověnské (slovanské) verze katolické církve na našem území prohráli. České země se připojily k západní, tedy latinské části tehdejšího křesťanstva (jež mělo s biblickým pojetím této víry už pramálo společného – proto Hus, proto reformace, proto u nás Jednota bratrská, proto později probuzenecké hnutí, proto nepřestávající snaha v dějinách vrátit se ke kořenům onoho biblického křesťanství) – a to je mnohými hodnoceno kladně. Nepatříme díky tomu k ("pravoslavnému") Východu, nýbrž k ("římskokatolickému") Západu. Nepíšeme azbukou, nýbrž latinkou. Ať už to hodnotíme kladně či záporně, je to historická skutečnost, kterou nelze změnit.

 

Co tedy s oběma byzantskými sourozenci, díky nimž máme dnes den volna? U nás prohráli, ale přesto zvítězili. Předběhli svoji dobu. Dnes je to, oč usilovali, samozřejmostí – kázání, biblické čtení i liturgie, tam, kde ji mají zavedenou, to vše se odehrává v jazyce, kterému přítomní věřící rozumí. Můžeme s hrdostí konstatovat, že to, co se nakonec po dlouhém zápase podařilo uskutečnit, srozumitelná komunikace při bohoslužbách, mělo  na svém počátku úzkou  spojitost s dějinami naší země, našich národů.

 

A nadčasové cyrilometodějské poučení?

 

Tak třeba tuzemští představitelé by se právě dnes mohli zamyslet nad tím, oč oba věrozvěstové v rámci svého poslání usilovali. Problém je ale v tom, že v případě našich politiků pouhé používání češtiny automatický úspěch, žel, nezaručuje …


Lubomír Stejskal l Júl 6, 2012 00:00 l Tlač l
Súvisiace články
Pre tlač kliknite sem.
1 reakcia pre „Cyrilometodské zamyslenie. S poučením“

gewitter napísal(a):

Júl 8, 2012 16:25

"RKC je sfalšovanie kresťanstva, je to lož a podvod, prostitúcia najhoršieho a najdiabolskejšieho druhu, je to skutočná forma antikristovstva."
Dr. Martin Lloyd-Jones - anglický protestantský kazateľ

Stranka 1 z 1
Pridajte reakciu
Musíte sa prihlásiť alebo registrovať aby ste mohli písať komentáre.
2000Vaša reakcia môže obsahovať maximálne 2000 znakov. HTML tagy nie su povolené. Zmazať alebo