Hlavní postavou je sám režisér. Po dvaceti letech od masakru Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Shatíla v Bejrútu, hlavním městě Libanonu, hledá své vzpomínky, kterým se jeho narušená psychika brání. Mladý, sotva devatenáctiletý kluk byl jen několik desítek metrů od míst, kde byly zmasakrovány tisíce Palestinců. V té době vykonával, jako většina Izraelců po ukončení střední školy, povinnou tříletou vojenskou službu. Teprve pak mohl nastoupit k univerzitnímu studiu.

 

Klade si otázky o vině, pocitu viny a povinosti. Co se tehdy stalo? Chci se teď zmínit o pozadí těchto událostí. V roce 1948, kdy vznikl stát Izrael, odešly ze země desetitisíce Palestinců. Nebyli vyhnáni, odešli sami. V té době Izrael bojoval proti mnohonásobné přesile okolních i vzdálenějších arabských států. Po vítězném konci války za nezávislost se tito Palestinci stali lidmi bez státní příslušnosti a dodnes, tedy již více než 60 let, mají stále jako jediný národ statut uprchlíků. Svět to stojí spoustu peněz i problémů.

 

Po Šestidenní válce v roce 1967 přesídlilo vedení Organizace pro osvobození Palestiny v čele s Jásirem Arafatem na jih Libanonu a vytvořilo tam stát ve státě. Od té doby vzrůstá v Libanonu napětí. Původní obyvatelé jihu se cítí diskriminovaní, zejména místní křesťané, tzv. falangisté. OOP také ostřeluje a napadá ze severu Izrael. Od léta 1981 do léta 1982 jsou zde přítomny mezinárodní jednotky a dochází k relativní stabilizaci. Poté, ovšem Palestinci pokračovali v ostřelování Izraele a byla zahájena operace Mír pro Galileu, tj. první libanonská válka. Izraelské jednotky překročily na třech místech hranici a obsadily třetinu Libanonu. Pak obklíčily i Bejrút, načež se nejvyšší představitel OOP Jásir Arafat rozhodl, že Libanon se svými jednotkami opustí a hlavní stan OOP přestěhuje do Tunisu.

 

 

16. září 1982 byl spáchán masakr v uprchlických táborech Šabra a Šatíla, kde křesťanští falangisté srovnali buldozery se zemí domy a povraždili zejména mladé muže, ale i celé rodiny v západním Bejrútu, který v té době ovládali. Reagovali tak na atentát spáchaný na velitele Falangy Bašíra Džamáíla, právě zvoleného Libanonským prezidentem. Falangisté napadli Palestince na území kontrolovaném Izraelem, aniž by proti tomu izraelští vojáci zasáhli. Kvůli tomu byl tvrdě kritizován i tehdejší ministr obrany Ariel Šaron.

 

Statut palestinských uprchlíků řešil 24. května 2012 americký senát, který schválil návrh zákona, podle nějž má ministerstvo zahraničí v budoucnu rozlišovat mezi arabskými obyvateli někdejší britské mandátní Palestiny, kteří přišli o domov během izraelské války za nezávislost, a jejich potomky. Obě skupiny obyvatel jsou příjemci podpory Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA). Spojené státy jsou jedním z hlavních sponzorů této organizace.

 

Podle dosavadního amerického zákona pro rozdělování zahraniční pomoci jsou všichni klienti UNRWA označování za palestinské politické uprchlíky, bez ohledu na to, zda o domov přišli sami, nebo se již narodili v exilu. Podle nové právní úpravy, jejímž navrhovatelem je republikánský senátor za stát Illinois Mark Kirk, budou v USA nadále za palestinské běžence pokládáni pouze lidé, kteří měli v letech 1946–48 v Palestině trvalé bydliště a o domov přišli v souvislosti se vznikem Státu Izrael.

 

Pokud se týká uprchlíků, ještě chci zmínit ty, kteří byli vyhnáni z arabských států v době vzniku Izraele. Byli to Židé, kteří po staletí považovali arabské země za svou domovinu. Byli vyhnáni jen s nejnutnějším vybavením. Zde je mapa arabských států a počty jednotlivých židovských uprchlíků v letech 1948 až 1972, kteří se usadili v Izraeli, kde začínali od nuly.

 

zidovstiuprchlicidoizraelezarabskychzemiod1948do1972.jpg