SK I EN
About us | Contact | Terms of Use

Podujatie pre tých druhých alebo Karneval rozmanitosti

Rok 2007 byl vyhlášen Evropskou komisí rokem rovných příležitostí pro všechny a v rámci tohoto „rovného“ roku se konají zejména v Praze nejrůznější akce. Jednou z nich je i filmový festival Karneval rozmanitosti, pořádáný společností Člověk v tísni.

 

Zvláštností akce je ale její časová šíře. Festival se kromě klasických kin koná i v různých nízkoprahových klubech pro děti a mládež po republice během celého podzimu. Kluby v podstatě umožňují dětem ze sociálně slabých rodin trávit čas zábavnějším a poučnějším způsobem než je potulování po ulicích a čichání toluenu. Myšlenka nabídnout dětem i nějaké zajímavé dokumentární filmy o různých menšinách (náboženských, národnostních, sexuálních, zdravotně postižených atd.) je pěkná a smysluplná. Zajímavé je i konfrontovat děti z menšin s filmy, které se právě tou jejich menšinou zabývají třeba z jiného úhlu pohledu. Jak Romy vidí ve filmu třeba česká režisérka a jak Vietnamce třeba polský režisér a může následovat debata o tom, jak se vidí oni sami a jak vidí jiné. V praxi však nastávají komplikace. Filmy do dětských klubů jsou vybírány z dokumentů, přihlášených na festival Jeden svět, zaměřený jak známo na lidská práva. Z podstaty festivalu jsou filmy většinou dost intelektuální, málokdy kratší než 45 minut a z celého světa. Co je vynikající pro dospělé nebo aspoň gymnazisty, je nuda pro desetileté děti. Došla jsem na debatu do jednoho takového klubu na pražské periferii. Klub se zaměřuje především na romské děti z této čtvrti. Tedy žádné davy jich tam nechodí, asi je třeba ještě nabídku kroužků více propagovat, ale dva kluci tam byli. Jeden asi třináctiletý, druhý kolem deseti. Pustili jsme film. Dokument vyprávěl o lehce mentálně postižené dívce, která se osamostatňuje od rodičů a jak se s novým životem vypořádává. První problém – film byl dánský s českými titulky a mluvilo se v něm hodně, titulků bylo taky hodně a byly dost rychlé. Kluci nestíhali. I když jim lektorky titulky četly, příliš to nepomáhalo. Romští kluci prostě neuměli natolik dobře česky, nevěděli, co některá slova znamenají a v návalu dalších titulků nebyl čas vše vysvětlovat. Po 10 minutách se začali příšerně nudit. Na plátně zatím lidé mluvili, dívky něco míchaly v hrnci, česaly si vlasy, zase někdo mluvil. O mentálně postižených lidech jsem už viděla filmů dost a sama s těmito lidmi často pracuji a lze o nich točit i jiné a zábavnější věci než je vaření těstovin. Začala jsem se nudit také a chlapci už byli k neudržení. Po 25 minutách jsme film stopli a jen tak si povídali. Vlastně to byla dobrá zkušenost nejen pro ty dva kluky, ale i pro mě. Uvědomila jsem si totální nedostatek kvalitních vzdělávacích, dokumentárních (i hraných) filmů pro děti mladší 15 let. Nemyslím suché naučné filmy o štěpení atomu a neznělých souhláskách. Chybí filmy, které by byly zábavné, moderní a zároveň nutily děti k zamyšlení, podávaly jim nové informace. Už děti na prvním stupni sledují akční filmy a hrají počítačové hry. Jsou zvyklé na mnohem rychlejší tempo a větší stylizaci než jejich rodiče či prarodiče. Přesto je velmi málo filmařů, kteří by se této problematice věnovali. Asi to je „trapné“ a televize zaplácnou vysílání pro děti něčím neslaným-nemastným starým 20 let a je hotovo. Snad si děti v jiných klubech a s dalšími filmy užili aspoň trochu příjemné chvilky, jinak se obávám, že je podobná zkušenost může odradit. Věci vypadají jinak od stolu a jinak v praxi. Ale kdo nic nedělá, nic nezkazí. Něco se občas zkoušet musí.

Kateřina Mikulcová, Praha

by Michael Szatmary l Nov 13, 2007 1:22 AM l Print l
Click here to print.
Leave a Reply
Sign In or Sign Up now to post a comment.
2000Your comment may be no longer than 2,000 characters. HTML tags are not permitted. Cancel or