SK I EN
About us | Contact | Terms of Use

Festival Jeden svět v Prahe alebo čo je propaganda

Festival dokumentárních filmů Jeden svět se v Praze konal ve dnech 27.4.-5.5. Po Praze se festival přesouvá do dalších českých měst. Tematikou festivalu jsou dokumenty o lidských právech, festival pořádá jedna z největších českých neziskových organizací Člověk v tísni.

 

Rok od roku se festival stává větším a také prestižnějším. Promítá se ve více sálech, přijíždí více zahraničních hostů, pořádá se více diskusí k filmům. Otázkou je zda už není na čase tento růst zastavit. V letošním ročníku bylo patrno, že k některých tématům se nepodařilo získat (nebo nebyly natočeny) kvalitní filmy, ale přesto se musel počet filmů naplnit. Kvalita tedy byla různá. Jako každý rok i letos se objevilo několik filmů s tematikou Blízkého východu. Zajímavé a řekněme politicky nekonfliktní byly filmy s ženskou židovskou tematikou.
Izraelský snímek „Odsouzeny k manželství“ detailně seznamuje diváky s problematikou rozvodů v Izraeli. Pro rozvody platí pouze náboženské právo a nikoli civilní, existuje tedy dost případů žen – agun. Režisérka Anat Zuria sleduje osudy tří žen žádajících marně o rozvod. Pokud rozvod nepovolí nebo o něj nežádá manžel, není možný, stejně tak finanční vyrovnání a příspěvky na děti soud často manželce nepřiřkne. Sledujeme tedy křik a pláč žen u bejt dinu, telefonáty s manžely, kteří již často žijí s jinou ženou, ale z finančních důvodů se nechtějí rozvést. Manželky přitom nemohou do svého domu pozvat ani kamaráda na čaj. Pro české diváky, kteří nevědí mnoho o izraelském systému náboženského práva, byl film poněkud šokující. V diskusi po filmu jako host vystoupila Sylvie Wittmannová (místopředsedkyně Federace židovských obcí a členka sdružení Bejt Simcha). Někteří sekulární čeští diváci například nechápali, proč „se na to ženské nevykašlou a nežijí si po svém“, ačkoli vdané. Mohou přece mít milence a dělat si, co chtějí. Film tedy splnil svou roli dokumentu „poznávacího“.
Dalším ženským filmem byl izraelský snímek „Nezůstávej tiše“ (režie Ilil Alexander) zabývající se problematikou lesbických žen v ortodoxních komunitách. Opět tři ženy, skryty za závěsy, závoji nebo byly jejich tváře rozostřeny. Přesto snímek velmi citlivě zaznamenal jejich pochybnosti a časté výčitky. Všechny ženy byly vdané, měly děti, pocházely z ortodoxních rodin. Milovaly své manžely, ale postupně u sebe objevily touhu po ženách, některé měly intimní přítelkyni, přísně utajenou. Mnoho z nich bylo vnitřně zmatených, v Toře nic ohledně ženské homosexuality nenašly. Co si tedy počít ? Pomůže ženám někdo vyrovnat se svou orientací? Zaujme časem ortodoxní judaismus nějaké stanovisko k této problematice ?
Z jiného soudku byly filmy politické. Jeden svět, tak jako i společnost Člověk v tísni, se zaměřuje na utlačované a trpící. Často se zdá jakoby „utlačovanější“ byli Palestinci, každý rok vzniká diskuse o levicovosti a proarabskosti festivalu. Jestli je to náhoda nebo záměr si netroufám odhadovat. „Smrt v Gaze„ – film se zabývá osudy dětí žijících v Gaze. Propaganda a neradostné podmínky z nich dělají militantní fanatiky, házejí kameny na izraelské tanky a končí jako sebevražední atentátníci. Záběry rozbořených domů, děti na prašných ulicích, chudé. A izraelští vojáci se zbraněmi, v tanku, dobře živení. Film končí zabitím jednoho z autorů Jamese Millera nešťastnou náhodou právě izraelským vojákem. Život dětí v jakékoli válce je strašný a smutný, propaganda a také jakákoli nejvíc působí na děti a mládež. To vše je pravda a světová veřejnost by o těchto věcech měla přemýšlet a pomáhat situace řešit.
Ale komu fandí divák odcházející z kina? Jsou na vině jen izraelští vojáci a izraelská politika? Skutečně se nemohou palestinští chlapci realizovat nijak jinak než házením kamenů? A smrt režiséra ve filmu je vždy silným motivem. S takovým filmem se téměř nedá polemizovat.
„Zeď“ (rež. Simone Bittonová), jak už název napovídá marocko-francouzsko-židovská režisérka zkoumá fenomén zdi dělící Izrael na arabskou a židovskou polovinu. Zeď nesvědčí ani jedněm ani druhým. Na rozdíl od Smrti v Gaze se snímek snažil o větší objektivitu, ale nic převratně nového se diváci nedozvěděli. Proizraelský byl snímek mladého izraelského režiséra Tzsacha Nissboima „Za devatero temnými horami“. Hned v úvodu filmu se dozvíme, že babička s pětiletou vnučku zahynou za dva roky při atentátu v jeruzalémském autobuse. A zbytek filmu s tímto vědomím sledujeme život celé rodiny v židovské osadě blízko Ramalláhu. Život je těžký, plný nebezpečí, nepohodlí, v osadě nic zajímavého není, stále hrozí útoky. Osadníci stále zvažují klady a zápory (ty převažují) života v osadě. Dva roky uplynou a babička s vnučkou jedou do Jeruzaléma...

Kateřina Mikulcová, Praha

by Michael Szatmary l May 24, 2005 9:19 PM l Print l
Click here to print.
Leave a Reply
Sign In or Sign Up now to post a comment.
2000Your comment may be no longer than 2,000 characters. HTML tags are not permitted. Cancel or